Sbor Sv. Jiří ve Vraném

Náš sbor řídí sbormistr ing. Alfons Limpouch zvaný též Alfa. Někdy mu není co závidět. (Alfa si naopak myslí, že prý je co závidět. No nevím...) Narodil se 30.4.1937 jako páté dítě v rodině technického úředníka Škodových závodů v Plzni. Jeho strýček byl v Plzni profesorem náboženství na gymnáziu a známou osobou. Také za to dost vytrpěl on i Alfův otec. Alfa ale dojížděl na gymnázium v Rokycanech a to mu umožnilo odmaturovat a bez problémů se dostat na vysokou školu v Plzni. Při studiích se setkal s Mili, takže po čtyřleté známosti stihnul v jednom týdnu promoci i svatbu. Po promoci (1960) nastoupil do Vltavských elektráren a ve Vraném působil postupně jako technik, mistr, vedoucí výroby a posléze vedoucí této nejstarší elektrárny Vltavské kaskády. Po konfliktu politického charakteru (1967) nastoupil do zkušebny vysokého napětí v ORGREZu Praha opět jako technik, vedoucí zkušebny a posléze vedoucí elektro odboru. Po dalším politickém konfliktu (1984) nastoupil do EZ Praha, kde do 31.12.2007 působil jako vedoucí mobilní zkušebny vysokého napětí s unikátním vybavením ve dvou měřicích vozech, které také navrhl. Od r. 1996 byl předsedou nově založené Asociace zkušeben vysokého napětí (www.azvn.cz) s působností v ČR a SR až do r. 2011, kdy z funkce odstoupil, aby uvolnil místo mladším. Jak se dostal k muzice? Ve školních letech se učil hrát na klavír u soukromých učitelů v Plzni. Zpívat se naučil v kostele, během studií na vysoké škole byl členem Pěveckého sboru západočeských učitelů. Po přestěhování do Vraného jezdil s manželkou zpívat do chrámového sboru v kostele svatého Jakuba ve Zbraslavi, který řídil varhaník a hudební skladatel pan Josef Bláha, od kterého získal mnoho notového materiálu – úprav i vlastních skladeb pana Bláhy. Od r. 1976 je varhaníkem v kostele sv. Jiří ve Vraném. Hře na varhany a později i dirigování se naučil „jako Dalibor“.
Alfa toho stíhal vůbec poměrně dost: - Spolu s Mili vychovali tři děti (7 vnoučat). - V roce 1968 založil ve Vraném místní organizaci Lidové strany, v letech 1989 až 1991 byl i předsedou Okresního výboru ČSL Praha-západ. - V letech 1990-1994 byl místostarostou Vraného, do r. 2006 byl členem zastupitelstva a do r. 2005 i šéfredaktorem obecního časopisu Zrcadlo. - Organizoval zájezdy, zábavy, kulturní akce, v posledních letech Vranské hudební jaro. - Stará se o kostel - vedl a prováděl jeho rekonstrukce (včetně venkovního osvětlení), stará se o jeho údržbu. No a hlavně založil a řídí náš sbor. Ještě k historii tohoto textu. Alfův životopis napsala původně Mili. Mělo to asi čtyři stránky. Bohužel mi toho velký kus sežral pes. Alfa to pak ještě proškrtal, nazval "nekrolog" a řekl, že po zavedení minulého času mu to můžeme číst na pohřbu.
Jak vidíte, Alfa je vždy vpředu. Tentokrát na háčku. Za ním statečně pádluje Mili. Alfa na úspěšném turné v Holandsku Mili vrtulník y
ROZHOVOR PŘED ZRCADLEM přepis z místního časopisu ZRCADLO ČÍSLO 173 – 4/2012 23 ...TENTOKRÁT S ING. ALFONSEM LIMPOUCHEM Dobrý den, Alfo, jsem moc ráda, že jsi bez váhání přijal nápad Blanky Tomkové k rozhovoru. Když vidím ten dlouhý seznam otázek, které máš pro mne připraveny, tak si myslím, že jsi měla počkat ještě několik let, až si budu pamatovat méně. Teď budu muset moc zestručňovat, aby z toho nebyl román na pokračování. Jsi spokojen se svým bohatým životem? Můžeš nám říci něco o jeho průběhu, hlavně od doby, kdy jste se přistěhovali do Vraného? Díky Bohu jsem prožil 75 let krásného a opravdu bohatého života. Do roku 1960 to bylo v Plzni, kde jsem se seznámil i s mojí chotí Milenou; po promoci a svatbě v listopadu 1960 jsem nastoupil u Vltavských elektráren, nejdříve na praxi v podnikové údržbě. Po absolvování šestiměsíční vojenské služby si mne vyžádal tehdejší elektromistr pan Hendrych do Vraného, kde jsem na podzim 1961 získal byt a od té doby žijeme ve Vraném jako náplava..V elektrárně jsem sloužil postupně jako praktikant, mistr, vedoucí výroby a od r. 1966 jako vedoucí elektrárny. Díky zásahu okresního tajemníka KSČ jsem byl převeden jako technický pracovník do Slap (se soukromou poznámkou tehdejšího technického náměstka podniku „mezi soudruhy ve Vraném bys’ to nevydržel“) odkud jsem ke konci roku 1967 odešel a od 1. 1. 1968 nastoupil do ORGREZu v Praze na zkušebnu vysokého napětí opět jako řadový technik. V září 1968 můj vedoucí emigroval do Švýcarska, já pak po něm převzal vedení zkušebny a když můj vedoucí postoupil do funkce vedoucího pražské pobočky, převzal jsem po něm v r. 1973 vedení elektrotechnického odboru. Když on odešel do penze, nastoupil po něm mladý pracovník z mého odboru, jehož hlavní předností byla stranická příslušnost ke KSČ a společné rodiště s podnikovým ředitelem. Takže další konflikt na sebe nedal dlouho čekat a já v r. 1984 nastoupil do třetího podniku – Elektromontážních závodů v Praze, firmy, která potřebovala hlavně odborné pracovníky. Když jsem před nástupem upozorňoval na mé kádrové materiály (díky známostem v rozmnožovně jsem je měl pro sebe okopírované), kádrovák EZ se smál a řekl mi, že je z nich poznat, kdy se měnil můj vedoucí. Zde jsem setrval až do 31. 12. 2008, kdy jsem odešel do důchodu a potom ještě jeden rok vypomáhal svému nástupci na částečný úvazek. Pracovně jsem se věnoval opět zkušebačině a v r. 1996 inicioval založení Asociace zkušeben vysokého napětí – www.azvn.cz, jejímž jsem byl předsedou do r. 2011, kdy jsem „předal žezlo“ mladšímu kolegovi. A tak mohu úvodní větu upravit takto: Díky „straně a vládě“ jsem dvakrát změnil zaměstnání a díky Bohu se to vždy obrátilo k mému prospěchu. A to bych k tomu mohl ještě přidat, že po zavření strýce v r. 1951 jsem nesměl studovat v Plzni a musel do gymnasia dojíždět do Rokycan. Tam jsem měl výborného třídního profesora na matematiku a deskriptivu, který se zasloužil o to, že ze třídy nás šlo 9 žáků na vysoké technické školy, já na VŠSE v Plzni, což ovlivnilo celý můj život. Měli jste s Mili početnou rodinu, dvě dcery a syna. Kolik máte vnoučat? Tu rodinu ještě máme. Vnoučat máme 7, z toho dvě jsou děvčata a ostatní kluci. Dnes už tedy slečny a mladí muži. Nejstaršímu vnukovi je 25 let, nejmladšímu 10 let. Inspirovali a inspirují Tě k činnosti? Jak obohacují Tvůj život. Přiznám se, že nejsem typický děda. Vzhledem k tomu, že všechny děti bydlí se svými rodinami mimo Vrané, nejsme v denním kontaktu. Ale scházíme se velmi často ať už ve Vraném nebo u nich, někdy separátně, někdy společně celá rodina, která čítá 15 lidí. Na oslavy kulatých narozenin, stříbrné svatby nejstarší dcery či naší zlaté svatby využíváme perfektních služeb restaurace U Kaštanu, kde již jsme u Josífka zavedeni. Doma se můžeme sejít tak maximálně na kafe a to ještě vyženeme ty nejmenší ven proběhnout. Ale Vrané funguje mj. jako rodinná nemocnice, protože rodiče je doma nemohou hlídat a Mili je vzornou pečovatelkou a kuchařkou. Dnes už to pochopitelně platí jen o těch dvou nejmladších, ale platilo to i pro ty dnes už starší. Nu a kluci se u mě naučili trochu řemeslné zručnosti. Byl jsi dlouhá léta v radě obecního úřadu. V jaké funkci? Měl jsi hodně starostí? Do obecního zastupitelstva jsem poprvé kandidoval v r. 1990. Vyprovokovala mne k tomu skutečnost, že na starostu obce chtěl kandidovat výše zmíněný někdejší okresní tajemník KSČ, po r. 1989 velkopodnikatel. Tak jsme sestavili kandidátku ČSL, na kterou jsme vybrali i známé čestné nestraníky a volby jsme vyhráli. Starostou byl jednoznačně zvolen Jirka Peřina, já dělal místostarostu. Prakticky každý den kolem 17. hod. jsem rovnou z vlaku šel na obecní úřad a tam jsme se starostou pracovali. V r. 1993 slavila naše obec Milénium – 1000 let svého trvání. Vedl jsem komisi pro přípravu a organizaci oslav a když si dnes prohlédnu dokumenty z té doby nebo zalistuji v diářích, divím se, co jsem tehdy všechno stačil. V r. 1994 jsem byl opět zvolen do rady obce, ale odmítl jsem zasedat s jedním z dalších členů a zůstal jen členem zastupitelstva ještě další dvě období až do r. 2006, kdy jsem již kvůli svému věku na další období nekandidoval. Jak dlouho jsi byl šéfredaktorem Zrcadla a proč jsi předal „žezlo“ Blance Tomkové? Já vždycky zastával názor, že každý má vykonávat jen tolik funkcí, aby je zvládl s plnou zodpovědností. A protože jsem s přibývajícím věkem cítil, že při zaměstnání, činnosti v AZVN, ve sboru a práci kolem kostela mne už redigování Zrcadla příliš zmáhá a nebyl bych si jist, že to budu vykonávat perfektně, předal jsem „žezlo“ mladší – v tomto případě Blance, se kterou jsem spolupracoval již téměř 40 let a tedy dosti dobře znal její schopnosti. Myslím, že jsem se nezmýlil. Mnoho let je Tvoje srdeční záležitost kostel sv. Jiří a sbor. Když přijde řeč na kostel, vždycky říkám: mnozí mají chatu, aby na ní mohli realizovat své nápady a uplatnit své schopnosti. Já bydlím v nádherné krajině, odkud by byl nesmysl jezdit na nějakou chatu – a tak mám kostel. Nu a sbor – to je pro mne i manželku prostě prima parta slušných lidí, ochotných obětovat svůj volný čas i peníze na cestování pro to, aby měli radost ze zpívání a aby tu radost mohli předávat i dál. Na kostele je stále co opravovat. Pomáhá Ti někdo? Co vše již bylo nutné opravit a co ještě bude? Velmi brzy jsem pochopil, proč se říká „práce jako na kostele“. Ve svém pubertálním věku až do jeho svatby a odstěhování mi hodně pomáhal syn Vít, zejména při úpravách interiéru a nové elektroinstalaci. I teď mi ještě pomáhá zejména při drobných opravách ve výškách – na střeše kostela i na báni věže. Při údržbě okolí – sekání trávy a křovin mi podle svých časových možností pomáhají někteří farníci, s velkým úklidem farnice. Zednické údržbové práce a opravy zadáváme panu Ing. Andělovi, který v období kolem milenia se svou firmou Stavservis prováděl prakticky všechny stavební práce. Vypsat, co všechno již bylo provedeno, není v tomto časopisu možno. Chronologicky sestavený heslovitý přehled jsem připravil a vystavil spolu s fotografickou dokumentací 28. 5. 2010 u příležitosti „Dne kostelů“ a bylo to na tři stránky. Doma mám veškerou dokumentaci, podle které jsem začal sepisovat text pro doplnění farní kroniky, ve které budou mj. zaznamenány i všechny opravy a úpravy. Jen musím začít znovu, protože koncem ledna mi totálně zkolaboval počítač a já – bohužel – neměl text zálohovaný. V současné době bojuji s červotočem, i když jsem si vědom, že definitivně ho lze zlikvidovat pouze ohněm. Ale to si nepřeji ani já a jistě ani nikdo jiný. Tak ho likviduji alespoň u čerstvě vysypaných hromádek pilin s využitím injekční stříkačky. V příštím roce nás čeká velká oprava báně věže. Šindelovou krytinu vyrobili a v říjnu 1986 položili šindeláři z Velkých Karlovic; šindele byly předem máčeny v Luxolu a po dvou letech znovu přetřeny. Přesto jsme v loňském roce zjistili velké, datlem proklované otvory a několik vypadaných šindelů. Díky zatékání byla poškozena a dřevokazným hmyzem napadena i část krovu báně. Na podzim jsme provedli provizorní opravu a zahájili potřebná jednání o řádné opravě. V současné době je zpracována odborná zpráva od statiků a předána na stavební úřad s tím, že v příštím roce bude provedena generální oprava jak krovu, tak zhotovení kompletní nové báně. Bude to vyžadovat značné finanční prostředky – odhadem cca 800 tis. Kč. Z toho důvodu zvažujeme i vypsání veřejné sbírky pro tento účel. To je pro nejbližší dobu prioritní úkol. Následně bude potřeba větší oprava varhan, kde rovněž bojuji s červotočem. Prostě práce na kostele nikdy nekončí. Ale snad se mnou budou souhlasit i nevěřící, že si to náš kostelík svatého Jiří zaslouží. Jak ses naučil truhlařině, tesařině, které při opravách kostela – např. oltáře, který byl napaden červotočem – potřebuješ? Stejně jako strojařině – obrábění, svařování a pod. Je to prosté; Bůh mne obdařil talentem, dal mi tatínka, který mne mnohému naučil v elektroinstalacích, umístil mne do elektrárny ve Vraném, kde jsem se strojařině naučil od místních údržbářů, ale i od montérů ze Škodovky či z Blanska, kteří na elektrárně prováděli generální opravy. Pak už šlo jen o postupné vybavování potřebnými nástroji. Ten zmíněný oltář je dnes prakticky z poloviny nový a proti dalšímu napadení červotočem ošetřen. Proč letos na Den kostelů nebyl otevřen i náš kostel? Jak už jsem se výše zmínil, byl otevřen v r. 2010, tehdy mezi prvními v Čechách. Kromě koncertů, výstavy historických dokumentů a dokumentace provedených oprav byl velký zájem o seznámení s varhanami a o prohlídku krovu kostela a věže se zvonem Sv. Markéta. 27. 5. 2011 byl kostel opět otevřen a v něm pro změnu umístěna výstava o našem sboru. Vzhledem k tomu, že jsme poměrně malá obec, nechtěli jsme již program opakovat a naopak jsme koncertem našeho sboru obohatili program v kostele sv. Petra a Pavla ve Zlatníkách. To ostatně bylo uvedeno i s fotografií v časopisu Náš Region. Tvůj nápad – každoroční koncerty cyklu Vranské hudební jaro – obohacují obec o kulturní zážitky. Jak oslovuješ účinkující? Kdo v našem kostele nejčastěji vystupuje? Koncertování v našem kostele začalo v r. 1993 v souvislosti s mileniem obce. 24. dubna zde vystoupilo Orchestrální sdružení Praha, 12. 6. pak Štěpán Rak s Alfrédem Strejčkem. Po skončení tohoto koncertu, který sponzoroval pan Milan Škoda, jsem oběma umělcům říkal, že se těším, že je ještě někdy u nás uvidíme. Jejich odpověď byla, že se jim u nás líbilo tak, že přijdou i bez pozvání. Jejich koncerty také patří k těm nejčastějším. Podobně je tomu i se Spirituál kvintetem, který u nás poprvé vystoupil v r. 1998 a který rovněž pravidelně sponzoruje pan Škoda. V témže roce zde poprvé vystoupil prof. Jaroslav Šaroun s vyspělými studenty HAMU. Toho jsem oslovil jako kamaráda z tanečních pro dospělé a který od té doby nevynechal ani jeden rok. Některé soubory nebo sólisty jsem pozval po návštěvách jejich koncertů (např. orchestr Far Musica), někteří se přihlásili sami (např. Škampovo kvarteto). V současné době již se většinou hlásí sami a já je již musím odkazovat i na příští rok. Jedno mají společné – velice se jim líbí prostředí našeho kostela a oceňují i jeho výbornou akustiku. V poslední letech se konají 4 koncerty v rámci cyklu Vranské hudební jaro a 1 koncert ke cti sv. Cecilie, patronky hudebníků. který bývá v sobotu kolem jejího svátku 22. listopadu. Jak jsi se stal sbormistrem? Kolik let řídíš sbor? Příprava na zkoušky? To je zase na román. Já se naučil v mládí zpívat v kostele. Jako vysokoškolský student jsem byl členem Pěveckého sboru západočeských učitelů v Plzni, který v té době dirigoval šéf tamní opery a později i Národního divadla v Praze pan Bohumír Liška. Poslední koncert – Verdiho Requiem – jsem s tímto sborem absolvoval ve stejném týdnu, kdy jsem promoval: v pondělí promoce, ve středu koncert a v sobotu svatba. Po přestěhování do Vraného jsme s Mili a později i s dětmi jezdili zpívat do kostela sv. Jakuba ve Zbraslavi, kde sbor řídil varhaník a hudební skladatel pan Josef Bláha (pseudonym pro civilní skladby Josef Melan). Tam jsme nacvičili spoustu velmi krásných skladeb, velká část byly i spirituály a církevní skladby, které přivezl ze svých návštěv u dcery v kanadské Otawě (protože už byl důchodce, tak ho tam soudruzi pouštěli) a skvělým způsobem je harmonizoval pro smíšený sbor. Značná část tamního repertoáru se stala základním repertoárem našeho sboru. V r. 1976 přestal pro stáří dojíždět z Jílového varhaník p. Richter, tak jsem začal varhaničit já, protože jsem uměl hrát na piano, čili stejně jako Dalibor ve známé Smetanově opeře – z nouze. Když už jsem po několika letech trochu víc uměl hrát na varhany, začali jsme za pomoci paní Štefanové, která zpívala ve sboru Národního divadla, nacvičovat s dětmi vánoční koledy. První vystoupení bylo při půlnoční mši 24. 12. 1985. Od té doby jsme s dětmi zpívali o Vánocích každý rok jak v kostele ve Vraném a ve Zvoli, tak i ve vranské základní škole. S dětmi začali chodit i rodiče, kteří po vánočním koncertu 8. 1. 1994 přišli s nápadem, že je škoda scházet se jen před vánocemi a že by chodili na zkoušky i celý rok. Tak jsme začali zkoušet nejdříve u nás doma, pak jsme ale díky pochopení vedení ZŠ začali nacvičovat tam. Z počátku jsem doprovázel dětský sbor já, brzy pak začala tehdy sl. Lenka Drahorádová. Po ní za varhany zasedla sl. Editka Mikolášková a v současné době nás doprovází paní Marie Nešněrová z Měchenic. Zkoušky připravuji podle programu nejbližší akce. To představuje rozložení not na velkém stolu doma a zakládání not do desek v příslušném pořadí. Pak už je až do té akce příprava jednoduchá, jen si vybavit. co už umíme, co je třeba více „propilovat“, zda se zaměřit na intonaci, dynamiku nebo rytmus. Při zkoušce se to pak podle situace ještě třeba změní. Hlásí se noví zpěváci? Počet zpěváků se mění – největší počet byl 32 v r. 1998, což je na velikost naší obce obdivuhodné. Časem se jich řada odstěhovala, tři muži bohužel odešli na věčnost, ale další se zase přihlásili. Potěšující je letošní nárůst zpěvaček – jedna z Vraného, dvě ze Zbraslavi a jedna z Měchenic. Z mužů nám přibyl bohužel jen jeden a to ještě – díky svému věku do sopránu. Takže současný stav máme 11 sopránů, 6 altů, 3 tenory a 2 basy. Pochopitelně bychom rádi rozšířili pánské hlasy. A ještě poznámka – na poutním koncertu v r. 2007 se u příležitosti našich stočtyřicátin (2×70) sešli téměř všichni zpěváci, kteří kdy ve sboru působili, což byl snad nejkrásnější dárek k narozeninám Mili a mým. Každoročně jezdíte se sborem po vlasti i do zahraničí. Kde se vám nejvíce líbilo? Můžeš jmenovat i více míst. Těch míst, kde jsme již vystupovali je velké množství a zájemce mohu odkázat na webovou stránku našeho sboru – www.sborsvjiri.cz. Vybrat, kde se nám nejvíce líbilo, je prakticky nemožné. Tak jen několik vzpomínek. Nejdále jsme byli v Holandsku (2004); dodnes mi běhá mráz po zádech, když si vzpomenu, jak jsme po příjezdu do Nardenu viděli po městě vyvěšené plakáty na náš koncert s názvem naší obce a mým jménem jako dirigenta. A pak vstup do ohromného chrámu, kde jsme měli s naším sborečkem zpívat. Nu a zakončení bylo, že nám plný kostel tleskal ve stoje a dokonce o nás příznivě psali i v místních novinách. Krásné to bylo v Korutanech a Slovinsku (2005) i na Slovensku (2007). S velkou odvahou jsme si troufli i na Moravu, mj. i na známé poutní místo Sv. Hostýn, kde jsme byli dokonce dvakrát (2006 a 2010). Neméně krásné to bylo i v severních i východních Čechách, na Šumavě či na Plzeňsku. Nejčerstvější krásné vzpomínky máme na letošní výjezd na Tachovsko, kde jsme byli dokonce dvakrát za sebou a měli největší počet vystoupení. Nejdříve mimořádný výjezd auty: 23. 6. – Pleš u Bělé, poutní mše v základech hřbitovního kostela sv. Jana Křtitele zaniklé pohraniční obce za velké účasti poutníků z obou stran hranice 24. 6. – Bělá nad Radbuzou – nedělní mše o dva týdny později tradiční zájezd autobusem: 5. 7. – Přimda, koncert v kostele sv. Jiří 6. 7. – Tachov, koncert v Domově seniorů 7. 7. – Weidhaus, v 18,30 koncert a v 19,00 mše v St. Emmeran Kirche, ovace ve stoje 8. 7. – Bor u Tachova, mše v 9,00 hod. v chrámu sv. Mikuláše a Stráž u Tachova, mše v 11,00 hod v kostele sv. Václava Připravuješ se sborem něco nového k oslavě 1150 výročí příchodu Cyrila a Metoděje, které si Evropa připomene v r. 2013? Tyto velké oslavy přenecháme velkým a profesionálním uměleckým souborům. S naším sborem bychom se rádi zapojili do menšího, ale místního jubilea. V r. 2013 totiž uplyne 20 let od milenia naší obce, tedy 1020 let od založení břevnovského kláštera a zmínky o Vraném a Skochovicích v darovací listině Boleslava II. Příslušné slavnostní bohoslužby připravujeme s naší farářem P. Pavlem Žákem, první impuls k oslavám jsem dal při své nedávné návštěvě paní starostce. Zpíváte i u vánočního stromku – je to již tradice. Co bys popřál nejen vranským občanům k vánočním svátkům a do nového roku? Dříve než popřeji chci poděkovat: – obecnímu zastupitelstvu za finanční příspěvky, které umožňují konání výše zmíněných koncertů a za příspěvky na činnost našeho sboru – vedení základní školy za poskytnutí učebny pro pravidelné zkoušky sboru, které se konají každý čtvrtek od 18,30 hod. A to přání: GLORIA IN EXCELSIS DEO ET IN TERRA PAX HOMINIBUS BONAE VOLUNTATIS. Nepíši to latinsky, abych se vytahoval, ale proto, že vánoční svátky jsou slavností a latina k slavnostní obřadnosti podle mne patří. A náš sbor také řadu skladeb v latině zpívá. Nicméně tu první část většina čtenářů jistě zná z nápisů nad betlémy ať již malovanými, figurálními či živými. Ale pro jistou tedy česky: SLÁVA NA VYSOSTECH BOHU A NA ZEMI POKOJ LIDEM DOBRÉ VŮLE. Kromě toho přání pokoje, tedy míru, si (zejména pod dojmem z výsledku posledních voleb) dovoluji popřát, aby nás Pán Bůh při zdravém těle, ale zejména rozumu včetně paměti, zachovati ráčil. Amen. Mnoho lidí se nemůže pochlubit tak činorodým životem jako Ing. Limpouch, který ani v důchodu neskládá ruce v klín, jak mnozí víte, nebo jste se právě dočetli. Na otázku mimo rozhovor „kde bereš elán a vitalitu?“ odpověděl, že za to může jeho žena. Děkuji za rozhovor, přeji manželům stálou radost z celé rodiny, klidné, ve spokojenosti prožité Vánoce, zdar a elán ve všech nastávajících dnech. M.P.